Cestování


Malajsie

Základní info

Malajsie se skládá se ze dvou částí: Malajského poloostrova, který je součástí asijského kontinentu a kde žije osmdesát procent malajské populace, a ostrova Borneo, o který se dělí s Indonésií a sultanátem Brunej. Hlavním městem Malajsie je Kuala Lumpur. Malajci mluví malajštinou, ale vy se všude domluvili angličtinou. Platí se tam ringgitem. My jsme navštívili obě části a taky jeden z ostrovů - Langkawi. Na asi 330 tisících kilometrech čtverečních nás překvapily krásné deštné pralesy, pláže, usměvaví a příjemní lidé a překrásné hory. I přesto že jsme více na přírodu, buddhistické kláštery, kontrastující s islámskými, hinduistickými či taoistickými svatostánky nás zaujaly a museli jsme je prozkoumat. Osamělé ostrovy uprostřed oceánu dýchají krásnou pohodovou atmosférou a omamnou vůní.

Fotky

Borneo

Kuala Lumpur

Ostrov Langkawi



Deník

15.12. Start. Jupííí. 12.45h jsme na letišti ve Vídni. Hledáme ceduli s nápisem Emiráty. Našli jsme ji. Dobrodružství může začít. V letadle samé exotické letušky. Rozdaly nám menu. Začíná to dobře na to, že letíme ekonomy třídou. Na letišti v Dubai je to obrovské. Ještě pár dobrůtek od letušek a už jsme v Kuala Lumpur.

16.12. 16.20h jsme v Kulala Lumpur. Okamžitě se musíme převléct do kraťas – je tady horko i na letišti. Posbíráme krosny a jdeme ven z haly. Neměli jsme nic zarezervované dopředu. Ani to nebylo potřeba. „Lapači“ nás chytají hned u výstupu z haly. Nejdřív na limuzíny a taxíky, ale my chceme jet busem. I tam o zákazníky bojují 2 dopravci. Zjistíme, který bus jede dřív a jestli jsou ceny stejné a už v jednom z autobusů sedíme. Stojí nás to 10 ringgitů. Podle turistické mapy, kterou jsme si vzali v infocentru hledáme ubytování. Našli jsme ho celkem rychle. Spíme v Mexiko hotelu bez okna za 85 RM. Pokoj bez okna na přespání stačí. Dáme rychlou sprchu a hurá do víru velkoměsta. Vyšli jsme z hotelu a venku už byla tma. Krásně osvětlené Petronas Towers nás vábí, abychom u nich už byli. Jdeme pěšky. Prošli jsme čínskou čtvrť, centrum, kde jsme našli šíleně přeplněný trh a hned si koupili ovoce, které jsme vůbec neznali, ale bylo výborné. Už se zdálo, že máme Towers na dosah a pořád nic. Čtyřproudové silnice jsou večer ještě plnější než ve dne a nejde je přejít. Nakonec jsme si stopli taxík za 25 RM. Z blízka jsou věže opravdu gigantické. Chceme se dostat nahoru na most mezi věžemi, ale večer už nás tam nepustí. Škoda. Prozkoumáme obchůdky vevnitř, koupíme si mapu Malajsie a jedeme taxíkem zpět k hotelu. Na ulici, kde náš hotel stojí je hodně malých restaurací venku. Sedneme si ke stolu na místě, kde se nám to líbí a objednáváme si kuře s rýží a pivo Tyger. Spokojení a hodně unavení jdeme spát.

17.12. Spali jsme dlouho, ale i přesto jsme po cestě pořádně rozlámaní. Jdeme na nádraží vyřešit letenky. Víme, že chceme letět na Borneo a taky na nějaký exotický ostrov. Poradili jsme se ještě s klukem v infocentru a jdeme do nekonečné řady (před námi 60 lidí) koupit letenky do Aisa Air. Dostali jsme papírek s číslem jako v bance a jdeme si koupit jídlo do restaurace, ať nám to rychleji uteče. První opravdu pálivé jídlo máme za sebou. Konečně jsme se dostali na řadu, vybrali si letenky. Jenže paní měla problém s vybráním peněz z naší karty. Bohužel. Takže jdeme k bankomatu, vybíráme hotovost. Už nečekáme v řadě. Jdeme rovnou za ní. Je 13h a teprve teď opouštíme halu. Jdeme rovnou do „Gardens“, abychom viděli exotické rostliny. Šli jsme opět pěšky. Cestou jsme narazili na historický „Templ“. Popisovali tam malajskou historii. Viděli jsme zbraně, jejich tance, různé druhy oblečení, tradice. Prozkoumali jsme to tam a šli směrem k zahradám. Prošli jsme kolem planetária a byli už jsme blízko zahrad. V tom jsme zahlídli značku „opičáci“. A najednou tam byli. Skoro v centru města – na kraji silnice. Neuvěřitelné. Koukala jsem jako blázen. Trošku jsme se k nim přiblížili a už po nás jejich mamka vyjela a syčela. Dost nás vyděsila. Tak jsme dělali, že se nic neděje a šli dál směrem k Orchidea Gardens. V zahradách to pohádkově vonělo, všude bylo vlhko a nádherně barevné orchideje byly všude, kam jsme se rozhlédli. Jen přes cestu byla Bird Garden. Taky jsme ji navštívili. Zahrada byla rozdělena sítěmi na různé sektory. V každé sektoru byly různé druhy ptáků. Nad hlavami nám lítal tukan, papoušci, ale našli jsme tam i naše křepelky. Taxíkem jsme se nechali zavést domů, dali si večeři, sbalili všechny věci a šli spát.

18.12. 8.30h vyjíždíme autobusem na letiště. Je to jiné letiště, než na které jsme přiletěli. Je malé asi jako naše hlaví nádraží. Uprostřed letiště byly místa na odbavení zavazadel. Jen nám na krosny i baťohy dali nálepky a šli jsme k pultíku za slečnou. V 11.25 odlítáme airbusem na ostrov Langkawi a za hodinu už jsme tam. Hned na letišti nabízejí ubytování za šílené peníze (500RM / noc). Takže sedáme do taxíku a jdeme si sehnat ubytování sami. Protože byly vánoční prázdniny, chvilku nám to trvalo. Chodíme po rozpálené cestě z prava do leva a ptáme se v každém hotelu. Hledáme asi hodinu, než něco najdeme. Máme pokoj jen na jednu noc. Už nám je to jedno. Rychle hodíme věci do pokoje a hurááá na pláž, která je hned za rohem. Koupání bylo úžasné.Bílý, úplně jemný písek, krásně teplá voda. Úžasné! To máme za odměnu. Chvíli si užíváme moře, trošku to tam prozkoumáme a jdeme se projít už na lehko a najít místo v hotelu na další dny pobytu. Já chtěla bydlet v dřevěných chatrčích u pláže – moc se mi líbí. Jenže ty už jsou obsazené. Takže nakonec bydlíme v normálním hotelovém pokoji a jsme rádi, že jsme něco našli. Večer opět pláž. Něco nás tam kouše, ale nevíme, co to je. Potom jsme zjistili, že to jsou takové průsvitné želatinové kuličky, co píchají. Bylo to jak kousnutí od mravence. Takže žádná bolest. Ale vada na kráse to určitě bylaJ)


19.12. Krásně jsme se vyspali a užíváme si pohodový den na pláži. Zkoumáme to po obou stranách i na útesech. Odpoledne se přesouváme do druhého hotelu. Koupíme si čerstvý kokos – chutná úplně jinak, než ten náš v ČR. A už šmejdíme, kterou dobrůtku si dáme na večeři. Ulice je tady plná obchůdků a restaurací. Všude kolem jsou tady místa, kde dělají masáže. Zatím zjišťujeme možnosti a užíváme si exotiky.

20.12. Ráno jsme si pronajali motorku za 20RM a hned jsme jeli na benzín. Jeli jsme nahoru na ostrov. Máme turistickou mapu, ale dá podle ní krásně orientovat. Jeli jsme šílenýma serpentýnama v buši, kde jsme potkali divoké opičáky a zastavili jsme se v Berjaya Becha Resortu. Trošku lepší ubytování, než máme my. Ale pláže jsou krásné všude. Jen měli kousek od moře bazén i s barem a ten byl teda opravdu luxusní. Potom jsme se zastavili na Cabel Car. Lanovka, která nás vyveze nahoru na kopce. Stavba je to megalománská a výhled je úžasný. Je to sice trošku v oparu, ale když zapadá sluníčko a všechno kolem je nazlátlé – stojí to opravdu za to. Cestou dolů lanovkou jsme viděli i vodopády, kam jsme chtěli jet. Ale bylo málo vody, takže jsme tam nakonec nejeli. Dole u lanovek jsme si ještě pohráli s hadem škrtičem – omotali nám ho kolem krku a jeli jsme už za tmy domů. Byl to dlouhý den. Na večeři jsme si vybrali živého kraba, kterého nám uvařili na chilli. Je to opravdu dobrůtka. Jen to nářadí na kraba vypadá jak od zubaře.

21.12. Dopoledne si dáme na snídani zbytek ananasu a red dragona (červená koule, co má uvnitř červenou dužninu s černýma tečkama) a jedeme zpět k Cabel Car. Chtěli jsme jet trek na slonech. Jenže je to hodně drahé a jezdí jen opravdu krátký okruh kolem parku, což nás nezaujalo. Takže jedeme na druhý konec ostrova, na Datai. Cestou se zastavíme v Krokodýlí farmě. Krokodýli to tam mají supr. Chodí tam volně a lidi je pozorují z dřevěných mostů, které jsou postavené nad jejich bazénky. Dělali tam s nimi i show a krmili je. Občas jsem se tam i bála. Byli to opravdoví obři. Měli víc než 2 metry. Na Dataii je to bohužel „private“ a nechtějí nás tam pustit. Ani dál na Andaman. No nic, tak zkoušíme úzkou odbočku kousek dál. Ta nás zavedla ke krásné restauraci „Herb garden“. Měli tam bronzové příbory a při vstupu Vám umyjí nohy od písku a …. Voda tam stojí tolik, co nás normální večeře pro dva. Jen tam projdeme a už jsme na „private“ pláži. Je to tam opravdu krásné. Jen tam pořád píská takový divný vysoký zvuk. Míla mi vysvětlil, že to je proto, že vedou vodu nahoru pomocí ložisek v čerpadle na vodu. Cestou domů jsme potkali na cestě varana. Měl asi třičtvrtě metru a byl fakt rychlý. Chtěli jsme si ho vyfotit, ale další auta ho vyplašila. Doma jsme ještě za světla. V pakistánské restauraci si dáváme kuře a placku nan. Bylo to výborné. Já dokonce ochutnala pakistánské kafe. Dobrůtka. Večer mě trošku chytl průjem. Míla má problémy ráno. Dali jsme si trošku Džinu a zatím dobrý – snadJ)

22.12. Dneska jsme si dali snídani kousek od nás. Míla si dal Nasi Lemak – místní to snídají pořád a stojí to 1RM. Je to rýže zabalená v banánovém listě do pyramidy. Nahoře je to polité nějakou omáčkou a na tom je vajíčko nebo rybka. Zasytí to na půl dne. Já ochutnala zelenou buchtu. Chutnala jako naše bábovka. Vyrážíme na další průzkum ostrova. Jedeme směr Tanjung Rhu. Cestou jsme prozkoumali mešitu a další pláže. Na Tanjung Rhu je to kousek do Thajska – z tohoto místa jezdí výletní lodě do Thajska. Byly tam krásné ostrůvky. Došli jsme až k těm ostrovům i s foťákem. V moři byl písečný val, na kterém se dalo dojít až k ostrůvkům, které šly vidět na horizontu. Popadli jsme foťák a hurááá tam. Bylo to celkem náročné, ale supr. Potom jsme si dali v místní restauraci smažené nudle a jeli dál. Stavili jsme se u říčky, kde místní odpočívali ve stínu. Projeli jsme kolem farmy na ananasy, manga a potom i kolem krevetí farmy. Kolem nákladního přístavu a už jsme zase byli doma. Tentokrát jsme stihli západ slunce na naší pláži. Dali jsme si na pláži pivo (koupili jsme ho v duty free shopu) a šli si dát na večeři rybu.

23.12. Ráno jsme vyrazili na motorce na kopec „Gunung Raya“. Čekalo nás 12km zatáček do kopce. Motorka pěkně funěla. Nakonec nás vyvezla až nahoru. Tam byla elektrárna a krásné výhledy. Hodně tam foukalo a bylo tam citelně chladněji. Začaly se tam vařit mraky, tak jsme radši jeli dolů. Cestou jsme si dali pauzu u pláže, kde měl být černý písek. Ale ta pláž se nám moc nelíbila. Asi tam ten černý písek jen navezli:)) Dali jsme si tam taky butter chicken. Nebylo vůbec tak dobré, jako v pakistánské restauraci. Místo masa jsme tam měli samé pařáty, kosti a kůže a strašné to pálilo. Opravdu špatný kup. Potom jsme se stavili v „Kuah Town“. Město moc pěkné nebylo, ale v přístavu tam mají obrovského orla. Zaparkovali jsme motorku ve městě a prošli to tam pěšky přes ulice s obchůdky i přes park. Na pláži jsme viděli mořské vydry. Krásně se tam třely. Já si myslela, že si tam hrají. Jenže když jsem se k nim po pláži blížila, začalo mě něco kousat. Pak už jsem pochopila, proč na pláži nikdo není a co ty vydry dělají. Třely se na písku a by se zbavily blech a ty mě pak pěkně pokousaly. Svědilo to pak ještě asi měsíc! Večer jsme koupili nějaké dárečky, zajistili si potápění a šli brzy spát, natěšení na ráno.

24.12. V 8h ráno nás vyzvedl autobus a jeli jsme na „diving a snorchling“. Bylo nás celkem málo, protože byly Vánoce. Autobusem nás dovedli do Kuah Town. Lodí nás vezou na ostrov „Puah“. Na potápění bez licence jsme jeli jen já a Miloš. Jela s námi ještě jedna belgičanka, která se chtěla taky potápět. Ta ale měla licenci. Nám rozdali papíry, na kterých jsme podepsali, že jednáme na vlastní nebezpečí. Potom jsme dostali neoprény, asi pět minut se nám věnoval jeden potápěč. Rychlokurz je u konce… A už jsme byli pod vodou! Já už jsem se potápěla, takže jsem se nebála. Ale Miloš musel být pěkně překvapený..a taky bylJ) Cítil hodně tlaky. Ale rychle to ustál. Vzali nás až do 10 metrů. Všude byly korály – fosforově růžové, svítivě bílé. Hodně rybek. Moc se v nich nevyznám, ale viděla jsem Nema i Dorry. Nádhera. Byly tam obrovské mušle a všude plno barev. Pod vodou jsme byli 20min. Klidně bych tam zůstala déle. Zase příště. Potápěli jsme se dál od místa, kde vysadili zbytek členů posádky lodě. Po potápění jsme se k nim přidali také. Zrovna krmili žraloky. Byl to supr adrenalin. Byli asi tak velicí, jako já. Dokonce jsme mezi nimi plavali. Tvářila jsem se jako hrdinka. Jenže když proti mě najednou plavali tři, přešel mě humor. Dokonce jsem i zapomněla fotit! Foťák jsem používala pouze na šnorchlování. Měla jsem ho ve vodotěsném obalu, ale nebyla jsem si jistá, do jaké hloubky je. Tak jsem to radši nezkoušela. V 15h jsme pěkně utahaní a odjíždíme z ostrova. V 17h jsme doma. Dáme si vánoční procházku po pláži a jdeme na vánoční večeři. Máme zarezervované místečko v restauraci a těšíme se na pivko a hlavně na humra. Živý byl krásně zbarvený – zelený, modrý i bílý. Po uvaření byl do červena. Večeře byla opravdu výborná. Po večeři jsme zavolali do ČR, jestli přišel Ježíšek a šli na večírek na pláži. V regge baru jsme si to maximálně užívali. Tančili na živou hudbu, sledovali fire show, seznamovali se s dalšími lidmi a pili drinky.

25.12. Ráno bylo opravdu těžké. Jenže jsme museli na letiště. Rychle sbalíme věci a sedáme do taxíku. Přelet do Kuala Lumpur a potom do Kota Kinabalu byl zdlouhavý a čekání na letišti mě nebavilo. Na letišti jsme potkali němce, který se jmenuje Flye. Poradil nám, kam zajet na ubytko. No a už jsme jeli spolu. Nejdřív jsme šli kus pěšky na autobusovou zastávku. Autobus dlouho nejel, takže jsme si my dva, Flye a jedna malajka. Ještě, že s námi jela. Pan taxikář nemohl adresu vůbec najít a v centru jezdil v kruzíchJ) Nakonec jsme ubytování našli. Měli volno. Trošku jsme se prošli a už byla půlnoc.

26.12. Krásně jsme se vyspali a šli si do města zařídit trek na Mt. Kinabalu. Chceme totiž ušetřit. Cestovní kanceláře nabízejí trek se všemi poplatky za 650 RM. Jdeme do Sutera Sanetuary zajistit ubytování. Jedna paní nám místo zarezervovala za cenu 69RM a poslala nás do další kanceláře. V další kanceláři nám paní řekla, že zvedli ceny a že po nás chtějí 280 RM za osobu. To nás teda dostala! Vysvětlili jsme jí ale, že chceme pouze nocleh bez dalších služeb (jídla). Nakonec jsme to usmlouvali na 80 RM. Do parku se dostaneme autobusem Long Distance. Máme hledat Ranau bus na zastávce. Vyřešili jsme si i ubytování před i po treku (v D´Villa Ria), ať se nemusíme honit a máme si kde odpočinout. Zařizování nás hodně unavilo. Ale ušetřili jsme hodně peněz a z toho máme radost. Na výšlap jdeme až 29ho. Takže máme ještě 2 dny volno. Já chci vidět orangutany!!! Tour za nimi stojí 200 RM, jenže v ceně není doprava do Sandakanu – místa, ve kterém orangutani jsou. Letadlem nepoletíme. Je to drahé. Autobus stojí 40 – 60 RM, ale jede tam 5hodin. V tom horku, které tady je by to asi byl mazec. Víme, že je to Tung Ma Express, který jede v 7, 8, 10, 2 a 8h. Krmení je v 10 a.m. a 3 p.m. Levné ubytování je v Harbour Square. Pořád se neumíme rozhodnout. Nechce se nám pořád tahat s krosnami. Nakonec se to vyřeší za nás. Začne šíleně lít. Provazce vody tečou z oblohy. Za chvíli je na cestě 20 cm vody. Napadlo mě, co asi Flye. Je zrovna na kopci. Tam to asi musí být divoké. Takže nakonec sedíme na internetu a řešíme, co dál. Na Mt. Kinabalu jsme našli taky Via Ferraty. Vypadají megalománsky a jsou to první a nejvýše položené ferraty v Asii. Jenže pouze vstup do ní stojí 1000 – 2000 RM / osobu. A to nepočítám průvodce, vstup do parku, noclehy a půjčení věcí. Je to drahé jako blázen! A ještě k tomu tohle počasí. Asi by to bylo náročné.

27.12. Ráno jsme na snídani potkali čechy, kteří už na Mt. Kinabalu byli. Hned zjišťujeme informace. Nakonec jsme zjistili, že Honza a Katka Ďurovi studovali v Ostravě a teď pracují na Čínské ambasádě. Řekli jsme jim plán na dnešní den a už jsme jeli spolu. Nejdřív jsme se prošli po filipínském marketu – byl plný mořských potvor, ovoce i ručně dělaných věcí. Autobusem jedeme do Kawi Wildlife Parku. Sedáme si do místního mikrobusu (směr Lak Kawi) za 3 RM a myslíme si, že je plný. Tady totiž autobusy nejezdí podle jízdního řádu, ale od 7h do 5h. A musíte čekat, než se autobus absolutně zaplní. Teprve potom odjíždí a na dalších zastávkách přibírá další pasažéry. V tom horku néééé moc příjemná mačkanice!!! Ale za ty prachy? V parku zrovna začíná orangutaní šou. Jsem nadšená a šťastná, že to vidím. Orangutaní miminko je tak hravé a veselé. Dneska jsem spokojená. Tenhle zážitek mi stačí. Kromě orangutanů nám ukazují i papoušky, hada. V parku vidíme i nosály, tygra malajského a hodně dalších zvířecích potvůrek. Potom jsme jeli do Cultural Village. Taxikář si za cestu řekli 150 RM – blázen. Takže na něj kašleme a jdeme na stopa. Za chvíli nám zastaví paní a už jedeme v korbě pickupu. Ve vesnici jsme dostali na uvítanou drink z jejich rýže v bambusových pulkách. Ve vesnici to celé prošmejdíme i s průvodkyní. Vidíme skalpy, jak pohřbívali, jak se bavili hudbou i hrami. Zkoušeli jsme střílet jejich foukačkou – celkem si mi to dařilo. Z dvou pokusů 2x úspěchJ) Ukázali nám i tance, které tančili. Dokonce jsme to zkoušeli i s nimi. Největší sranda byla, když jsme tančili „bambusový tanec“. U země držely holky bambusové tyče, které podle rytmu přibližovaly a oddalovaly. A my jsme do prostoru mezi bambusy strkali nohy při tanci. Postupně se rytmus zrychloval a bambusy cvakaly…bála jsme se, že mi ucvaknou nohu..tak už jsem to potom šidila. Ale Miloš tančil poctivě. Vrátili jsme se do města, dali večeři na filipínském trhu a šli spát.

28.12. Ráno mě vzbudil divný rachot. Podívala jsem se z okna a tam byly všude stánky. Málem jsem zapomněla. Dneska jsou tady místí trhy. Tady u nás by to asi lidi nazvali šíleným vetešnictvím. Bylo tam všechno! Ovoce, zelenina, oblečení, hračky, suvenýry, rostliny, věci do dílny, zvířata (rybičky, slepice, pejsci)…Koupili jsme pár dárků a šli na autobus do Kinabalu parku. Bus stál 15 RM. Na začátku byla cesta nudná. Když jsme se začali blížit k horám a všude kolem byly úžasné výhledy cítila jsem napětí. Potom jsme jeli na místech, kde byla úplně spadlá cesta, takže jsme jeli v protisměru. Dobrodružství je tady! Ubytovali jsme se a hurá do parku. Dneska všechno zjistíme a zítra už vyrážíme. Tady nahoře (1500 m.n.m.) je cítit chlad. Tady na horách se krásně projevila diskriminace. Vstup do parku pro malajce stojí 30 RM a pro nemalajce (tedy nás) 100 RM. Taky je povinné pojištění za 7 RM. Zítra ještě musíme zaplatit svoz autobusem k bráně, kde trek začíná a taky průvodce. Je to 85 RM pro 2 osoby nebo 100 RM pro 4 osoby. Snad někoho ráno potkáme. Jdeme prozkoumat jeden kratší trek (Pendeguan) a užít si buš. Jsou tady úplně jiné zvuky a vůně než u moře. Cesta je v pohodě, ale při zpáteční cestě začala bouřka a lilo jako z konve. Na ubytování se vracíme a máme promočenou každou nitku na těle. Na chvíli se ohřejeme v posteli a jdeme balit na zítřek. Hlavně nic nezapomenout. Teplé oblečení, čelovku, jídlo, bundu…

29.12. Vstáváme v 7h, v 7,30h sníme snídani a vyrážíme. Hodně mě bolí v krku a asi mám trošku i teplotu. Boj ale nevzdám! Snad to přejde. V Kunda-sanu, tam, kde jsme ubytovaní necháváme krosny a jdeme pouze s baťohem. K bráně parku je to 500m. Hledáme parťáky, abychom se podělili o náklady na průvodce, ale nedaří se nám. Nakonec tedy jdeme my dva. Ještě 15 RM za cestu k bráně Timpohon Gate (1866 m.n.m.) a zpět a výlet začíná. Startujeme na 1866 m.n.m. Náš průvodce se jmenuje Frederik. Krásně svítí sluníčko, cesta je v pohodě. Nejdřív klesá, potom hodně stoupá. Až do třetího přístřešku (2703 m.n.m.) mi bylo dobře. Potom začalo šíleně lít. Citelně se ochladilo a mě začalo být blbě. Už dva dny jsme měla střevní potíže a nedostatek energie se začal projevovat. Měla jsem křeče v břiše a byla mi zima. Ale dolů už to bylo dál než nahorů, takže bojuju! Mílovi bylo dobře, takže se mě snaží podržet. Ale pak už je mi tak špatně, že jen sleduji cedulku, kdy tam budeme a soustředím se na dýchání. Po 4 hodinách a 30 minutách jsme nahoře u místa, kde budeme spát. Chata Laban Rata je ve výšce 3272 m.n.m. Ušli jsme jen 6,5 km a vystoupali hodně schodů. Jsou skoro 2 hodiny. Jsem promrzlá, takže jdu do sprcha, dám si brufeny a jdu spát. Po hodině mě zbudili další lidé, kteří do chaty přicházejí. Naštěstí se cítím trošku líp. Ale zatím ne tak dobře. Takže se mi honí hlavou i myšlenky, že zítra nikam nepůjdu.

30.12. Ráno vstáváme ve 2 hodiny ráno. Budí nás naši spolubydlící. My chceme vyrazit až ve 3h. Poradili nám to ostraváci. Jdeme celkem rychle a museli bychom na vrcholu dlouho čekat a mohli bychom promrznout. Ve 3h nasazujeme čelovky. Frederik už nás čeká a jdeme stoupat. Vrchol je v 4095 m.n.m. Jdeme pomalu a i přesto začínáme předcházet další lidi. Před námi jde had světýlek z čelovek. Hvězdy svítí na „turbo motor“. Je jasná noc a jde se mi překvapivě dobře. Nejdřív jdeme po schodech a kamenech. Potom už jdeme podél lana. Občas se ho přidržujeme. Už vidíme vrchol. Miloš říká, že ho začíná bolet hlava. Vzal si brufen pozdě a permoníci v hlavě ho trápí na vrchol i zpět. Já si fičím na růžové vlně a těším se na vrchol. Pomalinku začíná svítat. Je šest hodin ráno. Všude se otvírá nádherný obzor. Stojím nahoře a nevěřím vlastním očím. Je to nádhera. Kolem sebe slyším je zvuky foťáků. Na vrcholu je nás asi 30. Víc podle mě ne. Užíváme se vrcholovku asi 20 minut. Vše nafotíme a jdeme opět dolů. Čeká nás dlouhá cesta. Za 3 hodiny to sejdeme dolů. Kolem nás se postupně zvedají mraky. Potom už mraky procházíme a když si dáváme v Laban Rata čaj a snídani, začíná pršet. Ach jo! Je ale pravdou, že máme štěstí, že jsme viděli vrchol bez mráčku a stihli všechno nafotit. Oblíkáme pláštěnky a jdeme postupně dolů. Za chvíli už jdeme ne po schodech, ale v potoku bahna a vody. V půli cesty už máme „jelly legs“ = želatinové nohyJ) Jsme rádi, že jsou tam odpočinkové místa (po cestě je jich 6). Schováme se na chvíli před deštěm a občas si i sedneme, aby si nohy ulevily. Cesta dolů je náročná a trvá 4,5h. Ještě kousek do ubytka, shodit mokré věci, rychle sprchu a skáčeme do pelechu. Jsme absolutně K.O. a promrzlí až na kost! Trošku se prospíme a jdeme si dát něco na jídlo. Tom Yam Soup nás zahřeje okamžitě – je plná chilli. A pak už je nám líp. Dáme si dokonce střečing, pokecáme se spolubydlícími a za chvíli je noc.

31.12. Ráno se nemůžu skoro postavit! Chodíme jako postiženíJ) Ale stálo to za to. Jenže máme všechno mokré a hlavně smradlavé. Za chvíli naštěstí vylezlo sluníčko, tak si aspoň sušíme věci. Zabalíme je, rozloučíme se s paní z ubytování a jedeme do Kota Kinabalu. Užíváme si poslední chvilky na pláži kousek od letiště. Sušíme všechny věci a dochází nám, že náš úžasný výlet se blíží ke konci. Loučíme se s mořem, pískem, vůněmi i chutěmi. Pěšky jdeme na letiště. Před půlnocí přilétáme do Kuala Lumpur. Popřejeme si „happy new year“ a začíná cestovní maraton. Po 40 hodinách na cestách jsme zpět v Brně. Krásná, voňavá, prosluněná i exotická Malajsie se nám vryla do srdcí hodně hluboku. Možná ji budeme moci pozdravit ještě někdy. Uvidíme…..

instruktorka aerobiku a body and mind